„Konečně to půjde dolů“ řekl mi tuhle kamarád o chystané demolici barokního „bauhofu“ na Velehradské ulici.
Vsadím litr, že kdyby na podobnou stavbu vypsali demolici v Litomyšli, odpovědný úředník by na hodinu letěl. A pokud ne, lidi by šli do ulic.
Technický stav budovy i její složitý právní status jsou vedlejší. Tady jde o vztah Kroměříže k architektuře obecně. A ten je bez přehánění příšerný.
Litomyšl, malé historické město zapsané v UNESCO, se za stejných výchozích podmínek stala ve světě respektovaným fenoménem moderní architektury. Ta ve městě funguje organicky přímo uprostřed památek, ve spojení s moderním uměním a navíc komerčně úspěšně.
Město například přestavělo za obrovské evropské dotace tamní pivovar na Evropské školící centrum. Z jeho provozu teď dotuje svoje neziskovky.
Naproti tomu kroměřížský pivovar v pohádkové lokalitě je čtvrt století po revoluci v havarijním stavu. Symboly architektonického vzepětí tu tvoří unylý segment na Náměstí míru, předražená rekonstrukce kulturáku a bezduchá revitalizace Hanáckého náměstí obklopená troskami kasáren.
Buranství z toho čpí na sto honů.
Kroměřížská radnice vždy našla sto a jeden důvod, proč tu kvalitní architekturu nedělat. Litomyšl ji místo řečí už čtvrt století dělá.
Kroměřížan se proto rád podělí o zkušenosti Litomyšlana.
Opravdové architektonické soutěže dělala Litomyšl jen dvě - na rekonstrukci Klášterních zahrad a na bytové domy u nemocnice. Takovéto soutěže se dělají přesně podle řádu České komory architektů a jejich cena se pohybuje mezi 1 - 2 % z odhadovaných investičních nákladů.
Taková soutěž je tedy opravdu drahá - dvě procenta ze sta milionů jsou holt dva miliony. S přípravou navíc trvá soutěž i čtvrt roku, tvrdí výkonná ředitelka sdružení České dědictví UNESCO Michaela Severová, vedoucí organizačního odboru města Litomyšl.
Aby Litomyšl ušetřila, nerozhodla se však na soutěž rezignovat jako Kroměříž. Improvizovala a vymyslela „miniarchitektonické“ soutěže, i když to komora architektů „nemá moc ráda.“
„Vybrali jsme například tři konkrétní architektonické týmy a vyzvaly je k předložení studií. Samozřejmě jsme poskytovali skicovné - dle složitosti zpracované tématiky,“ vysvětluje Severová. Dnes však už i výběr architektů probíhá podle zákona o zadávání veřejných zakázek.
Snazší je podle ní soutěž u menších zakázek. Soutěžit může omezený počet účastníků. „V tomto případě si okruh soutěžících vybereme tak, že je nám nakonec jedno, kdo vyhraje. Dlouhodobě sledujeme, co se na architektonické scéně děje a podle toho se řídíme. Vybíráme podle předchozích realizací architektonických týmů,“ tvrdí Severová.
Nechci se mýlit, ale na nové pódium na kroměřížském Velkém náměstí (o rekonstrukci Nadsklepí nemluvě) zase žádná soutěž nebyla. A podle prvních recenzí to podle toho taky vypadá. Ale tomu se Kroměřížan bude věnovat ve speciálním textu.
Litomyšl ale proslula i svými soutěžemi na revitalizace sídlišť. S těmi se, pokud vím, Kroměříž také neobtěžuje. A taky to podle toho vypadá.
„Pokud jde o soutěž, kterou není možné omezit počtem účastníků, snažíme se definovat podmínky v zadávací dokumentaci, především v kvalifikačních kritériích. Většinou také musíme žádat o to, aby se architektonické týmy vůbec soutěže zúčastnili. Ti nejlepší nesoutěží moc rádi - prostě to nepotřebují,“ doplňuje Severová.
Jednoduché. Stačí chtít.
