Naposledy se dnes Kroměřížan vrací k projektu Tuctu kauz, které otřásly Kroměříží. Od bezradného prodeje kroměřížských kasáren, přes látání rozpočtových děr prodejem obřích pozemků, které městu patřily stovky let, se dostaneme až k mlze nad technickými službami.
Kasárna: mršina uprostřed města
Bezradnost Kroměříže nad obřím armádním majetkem, který jí spadl po přelomu tisíciletí do klína, bila do očí i na tehdejší dobu a místní poměry. Ani to, že Kroměříž získala ne jedny, ale hned dvoje kasárna, nevedl tehdejší volené zástupce k tomu, aby se pokusili aspoň jedněm vtisknout nový život podle vlastních představ.
O tom, kde se bude rozhodovat, nenechal nikoho na pochybách tehdejší místostarosta Petr Sedláček. „Shromažďujeme záměry podnikatelů, kteří o prostory v bývalých kasárnách projevili zájem,“ prohlásil roku 2005, když už byl převod Rybalkových kasáren na město na spadnutí.
Budiž. U ošklivých kasáren na kraji města to ještě dávalo smysl. O to horší ale je, že stejně se zachovalo město i k historickému areálu Žižkových kasáren pár kroků od centra, které přitom nedlouho před tím němečtí studenti urbanistiky doporučili proměnit na nové centrum města. Jediný rozdíl byl nakonec v tom, že město Žižkovy kasárna neprodalo jako celek ale budovu po budově, pozemek po pozemku. Většinou do rukou PMS.
Město tak naprosto rezignovalo na jakýkoliv plán, co s areálem v širším centru města udělat. Stejné vedení radnice přitom jen krátce předtím naříkalo, jakou pohromou bude pro město odchod celkem 1300 vojáků. Místo vize, jak do města život vrátit, předhodila radnice Žižkova kasárna podnikatelským záměrům jako mršinu supům. Žádná veřejná diskuse, žádná soutěž o urbanistickou studii. Proč areál město například nenabídlo za symbolickou korunu zlínské univerzitě, které tehdy šéfoval kroměřížský patriot? Že by naplnění takové vize trvalo dlouho? A co máme místo toho dnes?
Pozemky: záplaty v děravé lodi
Podobné výtky lze vztáhnout i na prodej rozsáhlých městských pozemků. Desítky hektarů půdy a lesů, které městu patřily stovky let, prodala radnice během pár volebních období. A to bez jakéhokoliv předem daného plánu, nač mimořádné příjmy použije. Naopak. Prodeje se často děly netransparentně a vždy sloužily jen k látání stále větších děr v rozpočtu. Radnice se při tom zhusta chovala jako zaměstnanec svého takřka výhradního odběratele nemovitostí - PMS.
Například v létě roku 2006, když prodávala les u Rackové a pozemky i se psím útulkem na Čápce. Nejenže tehdejší starosta Petr Dvořáček před odpovědnými úředníky schoval petici proti prodeji útulku s 230 podpisy a na jednání nedal signatářkám slovo. Zastupitelé se navíc až ze svých složek dozvěděli, že rozpočet města už počítá s výdaji za peníze z ještě neschváleného prodeje. „Není na tom nic nového, děláme to tak celé čtyři roky,“ glosoval to tehdy starosta s odzbrojující otevřeností. Prodej pak symbolicky jako „celé čtyři roky“ schválily hlasy ODS a KSČM – tiché koalice, která kroměřížskou pravici zcela připravila o politický vliv v kraji.
Fakt, že si radnice alespoň u některých prodaných pozemků vymohla, že na nich kupující postaví infrastrukturu a převede ji na město, představuje vrchol místní porevoluční spolupráce veřejného a soukromého sektoru.
Dvořáčkovou érou však prodeje obřích pozemků zdaleka neskončily. Půl roku před koncem volebního období prodala radnice vedená Milošem Malým za 12 milionů 40 hektarů půdy za letištěm, kudy by v budoucnu mohl vést obchvat. Kupcem se stala PMS, proti které se sociální demokrat Malý na začátku volebního období ostře vymezoval.
Technické služby: kandidát na audit
Kroměřížské technické služby hospodaří s veřejným majetkem od bytů, přes teplo, veřejnou dopravu a veřejná prostranství. Jejich základní jmění přesahuje 54 milionů. Přesto v nich panuje netransparentnost a nepořádek.
Nejde ani tak o to, že společnost léta slouží zčásti jako neformální koaliční tmel v podobě placených míst ve vedení společnosti odprava doleva. Nejde ani o to, že se město z technických služeb v minulosti sporně převedlo ziskové zahradnictví na Biopas, který městu patří jen z poloviny.
Jde o to, že Technické služby podle všeho roky neplnily to, co podle zákona plnit měly. Do jejich hospodaření tak veřejnost neviděla a nemohla ho tedy podrobit kontrole. Jak před časem na Kroměřížanovi upozornil jeden z pisatelů, Kroměřížské technické služby neplní svou zákonnou povinnost ukládat do sbírky listin rejstříkového soudu své ekonomické výsledky, nevypracovávají ani povinnou zprávu o vztazích mezi propojenými osobami a nejasné jsou i účetní operace mezi městem a společností. Až čtyři roky staré účetní uzávěrky radnice do rejstříku dodala až vloni v létě (nejspíš poté, co ji pisatel poslal své dotazy).
„Kroměřížské technické služby nemají jednatele ani dozorčí radu. K jejich zvolení/odvolání totiž rada města vykonávající funkci valné hromady potřebuje souhlas zastupitelstva. Ten nebyl nikdy dán,“ napsal tehdy David Dvořáček. Tento stav podle něj zavdává podezření na porušení povinností při správě cizího majetku. Orgány společnosti by se tak podle něj měly kompletně obměnit a společnost by měla projít hloubkovým auditem. Podle Kroměřížana to není špatný nápad.
Kauza č. 13 aneb Co se do tuctu nevešlo?
Skandálů, které otřásly Kroměříží, bylo v minulosti víc. Za všechny jmenujme prodej dvou a půl tisíce obecních bytů v průměru za 60 tisíc kus. Je pravda, že to bylo koncem 90. let, kdy jste snadněji dostali úvěr na tunel za dvě miliardy než na byt za půl milionu. I tak je ale tato cena pro město nápadně nevýhodná a připomíná spíš kupování hlasů. A to tím víc, že mnohé domy byly před prodejem z městských peněz rekonstruovány.
Předchozí díly:
Třetí díl
Druhý díl
První díl
