Když si promítnu osudy většiny osobností, které se svým dílem zasadily o kulturní růst a estetické směřování společnosti, dříve nebo později dojde v jejich životě k momentu, kdy jsou nepohodlní, ne plně pochopeni a kdy jejich ego přerůstá bezpečné hranice konformity běžného spořádaného života jimi ohrožované společnosti. Tito narušitelé našeho pohodlí nám natolik nevyhovují, že se všemožně snažíme je jednoduše odstranit a vytěsnit. Vždy mne v této souvislosti fascinovala urputnost a houževnatost Leoše Janáčka, který v době, kdy si jeho vrstevníci užívali penzijního věku, neúnavně bojoval o pochopení a realizaci svého originálního hudebního jazyka. Byl vystaven tak silnému pohrdání a dehonestaci ze strany dnes už pro svět téměř zapomenutých hudebních "velikánů", že je až neuvěřitelné, jakou silou musela taková osobnost disponovat. A dnes? Janáček je nejhranější český skladatel a těší se obrovské světové popularitě. Jsem rád, že ho mám. Jsem rád, že mu rozumím a že se s jeho realistickým smyslem pro drama mohu často setkávat.
Paralelu, i když letmou a subjektivní, vidím v dynamickém předělu kulturního života v Kroměříži za fungování ředitele pana Králíka. Byl jsem svědkem rapidní proměny této instituce, zviditelnění nejen v městském nebo regionálním měřítku, ale i začlenění do bohatých vod mezinárodního kulturního dění. Renesance kina Nadsklepí, festival Movieng Music, festival Vivat Amadeus, Artediem, Stoptime, Dny Slovanské kultury a mnoho dalších jednotlivých akcí, to jsou události, které dávaly tušit velkou změnu.
Řekl jsem si, konečně někdo, kdo není z té naší úrodné Hané, která, (těžko se mi to říká) pozbyla jakéhokoliv kulturního vzruchu. Je velmi těžké v dnešní době vytvořit v kulturní instituci profil, kterým by přitahovala, kulturně vzdělávala a formovala společnost. O to víc si vážím projektů, které zprvu jako solitéři, přece jen později dodaly Domu kultury jasnou kostru, koncepci a zmíněný směr.
Jediné negativum na tomto rozkvétajícím období kulturního života nacházím v různě modifikované frázi " je toho všeho moc". Ano ve vztahu k tomu, co jsme tu měli, je toho opravdu moc, ale je minulý čas tím správným měřítkem našeho soudu? Díky bohatému výběru různých kulturních akcí se stáváme my diváci tím nejdůležitějším faktorem. Živou reflexí místního společenského dění a spolutvůrci estetického obrazu města.
O dalším negativu, které bylo také předmětem rychlého odvolání ředitele Domu kultury se rozepisovat nebudu, neboť problematice do hloubky nerozumím a budu tedy vděčný za jasné vyjádření Zastupitelstva města Kroměříže.
Budu dále celou situaci bedlivě sledovat a upřímně a jasně pana ředitele podporovat. Stal se pro mne symbolem čerstvého vzduchu, který se prohnal tou naší poklidnou hanáckou nížinou.
A jak to dopadlo s Janáčkem?
Ten po dlouhých šestnácti letech čekání na velkou premiéru „Její Pastorkyně“ v Praze trpce přistoupil na mnohé úpravy, kterých sám nebyl autorem a které tak jeho dílo zromantizovaly a zjemnily jen proto, aby bylo snesitelné pro tehdejší konvence. Sám pak vytvořil jedny z nejoriginálnějších hudebně dramatických děl 20. století, které s věkem stále nabývají na kvalitě a hodnotě výpovědi.
