V kauze demolice bývalého vojenského skladu (též „bauhof“) na Velehradské ulici doposud nebyly zmíněny některé důležité skutečnosti. Pisatel tohoto textu je sice od roku 2005 zaměstnancem NPÚ v Kroměříži, text však vyjadřuje autorův soukromý názor a není oficiálním vyjádřením NPÚ. Uvedená fakta si případný zájemce může ověřit ve spisovém archivu NPÚ v Kroměříži, s jedinou podmínkou dodržení badatelského řádu.
Již v roce 1998 předložil soukromý vlastník skladu záměr na jeho demolici a výstavbu čerpací stanice na uvolněné parcele. Demolice byla sice díky tehdejšímu Památkovému ústavu v Brně odvrácena, soukromý vlastník objektu však již tehdy odmítnul, z důvodů velké finanční náročnosti, investovat do oprav či alespoň běžné údržby objektu.
Později NPÚ upozorňoval na špatný stav budovy. Stěží mohl postupovat radikálněji, už vzhledem k riziku podezření z podjatosti a zájmu NPÚ o „účelové“ zapsání stavby, jíž hrozila demolice, za kulturní památku. Prohlášení skladu za památku se tedy (v situaci vzniklé po roce 1998 a při deklarovaném nezájmu vlastníka o základní údržbu a budoucí osud stavby) nadále jevilo jako velmi nereálné.
Návrh na prohlášení skladu na za kulturní památku na konci roku 2010 sice podala soukromá osoba, ovšem ve spolupráci a s podstatným přispěním NPÚ v Kroměříži. Pracovníci NPÚ koncem listopadu 2010 provedli několik místních šetření, spojených s dokumentací tehdejšího stavu skladu.
Právě na základě této aktuální dokumentace, která potvrdila téměř autentické dochování skladu ve stavu z počátku 19. století, bylo možno vypracovat kvalitní návrh na prohlášení stavby za kulturní památku, neprodleně poskytnutý Ministerstvu kultury.
Současně NPÚ vydal precizně vyargumentované negativní vyjádření k plánované demolici objektu. V srpnu 2011 Ministerstvo kultury neprohlásilo objekt za kulturní památku, především s odvoláním na již nejméně 15 let známé skutečnosti – statické narušení a havarijní stav interiéru objektu.
NPÚ v Kroměříži tedy jako vůbec jediná instituce vyvíjel snahu o zařazení skladu na seznam kulturních památek, které by jej mohlo uchránit od demolice. Když přišel negativní verdikt z Ministerstva kultury a bylo zjevné že objekt bude odstraněn, pracovníci NPÚ provedli detailní „záchrannou“ dokumentaci skladu tak, aby zůstal dochován alespoň ve formě archivní dokumentace (zaměření stavby, fotodokumentace, dendrochronologie).
V souvislosti s reakcemi veřejnosti na aktivity NPÚ v kauze bývalého skladu se nabízí otázka - kdo z občanů, kteří v současnosti upozorňují na aktuálně demolovaný objekt „bauhofu“ a kritizují roli NPÚ v této kauze, v minulosti podnikl alespoň nějaké kroky, směřující k záchraně této cenné budovy? Jestliže hodnota stavby byla známa už před tím, než na její kvality upozornil NPÚ v souvislosti s plánovanou demolicí, proč sami občané již v minulosti neiniciovali zápis stavby do seznamu státem chráněných kulturních památek?!
V případě někdejšího „bauhofu“ se protnuly snad všechny negativní myslitelné okolnosti:
1) sklad se nenachází v Městské památkové rezervaci Kroměříž, ale pouze v jejím ochranném pásmu, které neumožňuje cílenou ochranu jednotlivých, zde situovaných historických objektů, pokud nejsou prohlášeny za kulturní památky;
2) soukromý vlastník objekt dlouhodobě (a zřejmě záměrně) zanedbával, když neinvestoval ani do jeho základní údržby, nepochybně s cílem dříve či později objekt demolovat a uvolněnou parcelu využít pro další investorské aktivity;
3) vlastník neměl nejmenší zájem o rekonstrukci objektu (viz i statický posudek vypracovaný na jeho objednávku a výsledky jednání se zástupci NPÚ z roku 2010);
4) snahy o prohlášení skladu za kulturní památku, a to i přes nepochybné kvality stavby a precizně vypracovaný návrh na prohlášení z roku 2010, byly neúspěšné – ovšem nikoli vinou kroměřížského pracoviště NPÚ.
Jsem přesvědčen, že konec skladu na Velehradské ulici nezavinilo selhání NPÚ v Kroměříži. V případě někdejšího „bauhofu“ nad snahou o zachování kulturního dědictví zvítězily komerční zájmy soukromého a všestranně vlivného investora, logicky završené zbořením kvalitní historické budovy v jeho vlastnictví. To, zda podobných smutných případů bude více, není jen věcí kroměřížského pracoviště NPÚ a orgánů památkové péče obecně, ale především nejširší kroměřížské veřejnosti, jíž by osud vlastního města a jeho památek neměl být nadále lhostejný.
