Kasárna na Velehradské ulici vznikla počátkem 20. století nedaleko areálu arcibiskupského bauhofu, již mimo obytné čtvrti města. Komplex tvořily tři rozměrné budovy, obestupující vnitřní dvůr, dnešní Hanácké náměstí.
Dvoupatrové budovy kasáren zaujmou nejen svým měřítkem a monumentalitou, ale i typizovaným řešením průčelí, ozvláštněných vstupními „věžovitými“ útvary a nárožními bloky. Strohá až přísná, o to však působivější architektura využívala střídmých neorenesančních prvků a dochovaný celek představuje kvalitní ukázku „kasárenského“ slohu z posledních desetiletí Rakousko–uherské monarchie. Budovy se dochovaly téměř v původním stavu, s výjimkou oken a dveří a změn vnitřních dispozic.
Jaké postavení náleží stoletým kasárnám v pestré mozaice kroměřížské architektury, utvářející se po tři čtvrtě tisíciletí?
Především: kasárna jsou největším dochovaným komplexem historizující architektury v celé Kroměříži. Protože další kasárenské areály byly zbořeny, prezentují poslední pozůstatek vojenské minulosti někdejšího posádkového města. Současně upozorňují na nesmírně důležitou roli, jaká v dobách monarchie při spoluutváření města náležela právě vojenskému „eráru“.
Zde však význam kasárenského areálu nekončí, jeho vazby k architektuře historického města jsou totiž silnější než se může na první pohled zdát. Kasárna byla účelovým vojenským objektem, vzniklým podle typizovaných projektů. Díky tomu se kasárenský areál z přelomu 19. a 20. století blíží myšlence jednotného urbanistického a architektonického řešení města, prostupující celou historií Kroměříže.
Když z popudu biskupa Bruna ze Schauenburgu v druhé polovině 13. století vznikalo středověké město, nejednalo se o žádný živelný čin, ale o promyšlenou urbanistickou akci. Kolem pravidelného náměstí a hlavních ulic byly vyměřeny domovní parcely o jednotné šířce. Dřevěná zástavba města na přelomu 15. a 16. století ustupovala kamenné a měšťané – snad pod vlivem biskupa Stanislava Thurza – opět zvolili koncepční a systémové řešení.
Městské domy dostaly prakticky unifikovanou podobu, která se projevila nejen podobnými dispozicemi, ale zřejmě i jednotně řešenými domovními průčelími. Hlavní náměstí bylo tedy v 16. století prostorem, vymezeným kulisami totožně či velmi podobně řešených domovních fasád.
Podobně biskup Liechtenstein v druhé půli 17. století nutil měšťany k přestavbám domovních průčelí tak, aby náměstí a hlavní ulice docílily jednotného vzhledu. Sám biskup jako iniciátor barokní přestavby města šel příkladem při stavbě zámku a kapitulních domů v Jánské ulici.
Od 60. let 19. století výstavbu v místě zaniklých příkopů a valů někdejšího opevnění reguloval nový stavební řád, díky němuž vznikla třeba vynikající architektura domů na Masarykově náměstí a Třídě 1. máje.
A v závěru staletí trvajících snah o unifikovanou či typizovanou výstavbu města stojí, mimo jiné stavby, právě kasárenský areál na Velehradské ulici, který v naznačeném historickém kontextu musíme vnímat jako nedílnou součást města a důležitý mezník jeho stavebního vývoje.
Pro charakter Kroměříže a její historickou identitu má areál kasáren svoji hodnotu právě jako celek – tedy v dosud dochovaném rozsahu všech tří budov. Dojde–li k odstranění dvou třetin tohoto kvalitního souboru, tj. budovy při prodejně LIDL a ulici Purkyňově, zůstane, jako fragment vytržený ze všech významových a kompozičních souvislostí, pouze solitér jediné budovy při Velehradské ulici.
Problém tkví v tom, že hodnotami, které by měly zůstat zachovány s ohledem na charakteristickou různorodost historického stavebního fondu Kroměříže, jsou právě vzájemné vztahy všech tří budov včetně jednotné podoby jejich průčelí. Právě ta jsou nositeli monumentálního účinku, jímž jsou budovy kasáren pro Kroměříž jedinečné. Zmíněné hodnoty nemůže nahradit žádná novostavba ani „kopie“, byť by třeba stokrát přistoupila na regulativa požadující shodné objemové a hmotové řešení, jaké mají dvě (akutně ohrožené, dosud však existující) kasárenské budovy.
Soukromí investoři, kteří dříve či později zasáhnou do podoby kasáren na Velehradské ulici, snad zváží, zda půjdou staletími osvědčenou cestou pokorného a systematického rozvíjení historického dědictví, nebo zda se převážné části kasáren zbaví ve prospěch realizace svých záměrů.
Vzniknou-li v režii soukromých investorů na místě kasáren nové objekty, budou součástí města stejně jako dosavadní kasárna. Odtud plyne zatím teoretická otázka – stane se případné zboření části kasáren a náhrada novostavbami pro podobu Kroměříže přínosem nebo jen další ostudou? Bídná úroveň moderní kroměřížské architektury, obvykle podřízené komerčním zájmům investorů, bohužel nedovoluje optimistický výhled. O důvod více plédovat za zachování obou ohrožených kasárenských budov.
Kroměřížská veřejnost může v případě hrozící demolice projevit spoluzodpovědnost za tvář svého města a svojí angažovaností se pokusit zvrátit demolici dalších hodnotných objektů. Nakonec i v Kroměříži, jakožto městě s památkami UNESCO, by se ze strany města měly prosadit mechanismy, které by vedly k nastavení jasných pravidel zejména pro novou výstavbu (např. formou nezávislých architektonických soutěží) a zohlednily by i přístup k nepochybně hodnotným souborům architektury mimo Městskou památkovou rezervaci.
Kéž bychom svým současným počínáním dokázali naplnit poselství minulosti, jež Kroměříž zvala hanáckými Athénami.
