Vážení čtenáři,
následující text nám byl před časem zaslán do redakce, ale zastihnul nás na dovolené. Krátce nato se objevil v diskusi. Přišlo nám líto, aby takto zapadl, rozhodli jsme se jej proto zveřejnit. Text formou několika obecných poznámek přibližuje některé metody a postupy památkové péče, uplatňované při zásazích do památkových objektů. Autor není mluvčím NCZK ani NPÚ v Kroměříži ani žádné jiné organizace či jednotlivců nebo zájmových skupin. Autor textu není pracovníkem NCZK a úzce odborná témata související s obnovou kroměřížských zahrad přenechává tedy kompetentnějším. Sepsání textu vzešlo z osobní iniciativy autora.
K metodám konzervace: Nejspolehlivější ochranou archeologických reliktů (např. zdiv) je jejich opětné zasypání. Konzervace a prezentace staletí zasypaných zdiv je velmi složitý proces s nejistým výsledkem, navíc se jedná o technologicky a finančně velmi náročné zásahy (nelze využít běžných stavebních technologií) a zabezpečené relikty vyžadují průběžnou, prakticky každoroční údržbu a rekonzervaci. Pokud dojde k průzkumu a řádné dokumentaci s publikačním výstupem, který představí zjištěné výsledky, je zasypání archeologických situací a návrat archeologické památky do přirozeného prostředí vůbec nejzodpovědnějším možným způsobem její ochrany. Informace, které archeologická památka ukrývala, jsou průzkumem odhaleny, interpretovány, hmotné artefakty vyzvednuty a uloženy např. v muzeu. V zemi přetrvávají pouze zbytky objektu, z nějž zůstává dostupná dokumentace (fotografie, plány). Pokud však nedojde k zabezpečení reliktů, nastává rozpad a skutečný konec památky (např. gotický hrad Vizmburk). V Květné zahradě však žádná památka nezmizela, zbytky barokních zahradních objektů byly archeologickými metodami odkryty, výsledky průzkumu příkladně publikovány a navíc zůstávají pro budoucnost konzervovány díky opětnému zasypání zeminou. Likvidovány budou pouze bezcenné betonové základy, které s původními objekty nemají žádnou souvislost.
Podobný přístup byl uplatněn v letech 1999–2002 např. při zádlažbě Jiřského náměstí na Pražském hradě, tedy rovněž na památce UNESCO, v přímém sousedství katedrály sv. Víta, Starého královského paláce a baziliky sv. Jiří. Prostor byl archeologicky prozkoumán, odkryty pozůstatky zástavby z 12. – 16. století i řada dalších cenných situací. Následně došlo k plošnému zakrytí nálezů a položení nové kvalitní dlažby, jejíž skladba má podobu „abstraktní grafiky“. Podařilo se zde šťastně propojit nový celek s historickým, památkově mimořádně exponovaným prostředím. Zájemcům o problematiku doporučuji sledovat další osudy nálezů odkrytých vloni a letos např. na Dolním náměstí v Olomouci (zejména základy středověké kaple sv. Markéty) nebo v Přerově pod Horním městem (bratrský sbor – kostel sv. Marka z 16. století).
K metodám a smyslu prezentace: někteří diskutující v souvislosti s údajným „ničením“ odkrytých barokních konstrukcí v Holandské zahradě poukázali na odkrytá zdiva v domech na Velkém náměstí (čp. 24 - Černý orel, čp. 47 – U Zeleného stromu) i na to, že odkryté nálezy zatraktivní prostředí památky. Z hlediska památkové péče jsou analytické odkryvy, které z kontextu stavby „vytrhnou“ určitou, byť třeba vizuálně zajímavou část, vždy problematické. U obou domů však v rámci jednání došlo ke vzájemnému konsenzu mezi majiteli a památkáři mimo jiné i proto, že odkrytím zdiv nedošlo k likvidaci mladších hodnotných vrstev obou domů. Terén pod kamenným obloukem v suterénu domu U Zeleného stromu byl zodpovědně archeologicky prozkoumán a nálezy vyzvednuty. Kamenné zdivo v interiéru Černého orla kryly nehodnotné nové omítky - nebyl tedy zásadní problém je odstranit a uplatnit zdivo i se zajímavými detaily v interiéru (i když víme, že zdivo bylo historicky vždy omítáno). Navíc, odkryté partie jsou u obou domů situovány v interiérech a nehrozí jim poškození vlivy povětrnosti. Prakticky bez zásahů tam mohou přetrvat mnoho desetiletí.
Ke zkoumání památek: průzkumy památek jsou prakticky nikdy nekončící proces. Poznání dosažené stavebně-historickými, archivními, technologickými, laboratorními a archeologickými průzkumy lze téměř donekonečna prohlubovat a zpřesňovat řadou dalších dílčích průzkumů, hledání spojitostí mezi jednotlivými díly, analogií, apod. Proto není překvapivé, že i v případě relativně dobře známé památky, jakou je Květná zahrada, se prohloubenými průzkumy posledních let podařilo zjistit nové závažné informace k vývoji a stavu např. právě Holandské zahrady v jednotlivých fázích její existence. Každá generace do organismu památek (ať to byl běžný obytný dům, kostel, hrad nebo právě zahrada) vkládala svůj um a invenci, potřeby fundátorů a investorů se měnily s dobou a je tedy pochopitelné, že je stále co poznávat a „objevovat“. Věcí badatelské etiky je samozřejmě nové nálezy publikovat, k čemuž slouží odborná periodika zaměřená na archeologii i stavební historii.
K výstavbě replik historických architektur: jeden z mezních přístupů v rámci památkové péče. Pokud zůstala zachována stavební dokumentace z doby výstavby později zaniklého objektu včetně plánů všech stavebních a architektonických detailů, oken, dveří, dlažeb, atd. (i takové příklady jsou-rámcově od baroka dál), máme první podklad k věrohodné rekonstrukci objektu. Ani u dochovaných plánů nemáme však nikdy jistotu v tom, zda se nejedná jen o jednu z variant a zda se podle plánů, které se nám dochovaly, skutečně ona stavba postavila. Mnohé vypovídá i historická ikonografie, i když i ta může být tendenční. Dalším pramenem jsou samozřejmě i výsledky archeologických průzkumů, které však obvykle odkryjí pouze půdorys či základy stavby a o nadzemních partiích nám mnoho neřeknou (když byla např. nadzemní část stavby rozebrána). Pokud jsou všechny tyto podklady k dispozici, může dojít k výstavbě přesné kopie zničené historické architektury, obvykle však vykoupené likvidací souvisejících archeologických situací. Pěkným příkladem je např. drážďanský Frauenkirche, v uplynulých letech znovu vystavěný i s využitím části původního stavebního materiálu. Ani přes sumu informací, které z provedených průzkumů máme o zmizelých barokních stavbách v kroměřížské Holandské zahradě, však jejich stav neznáme natolik dobře, aby bylo možno přikročit k jejich exaktní a tedy zcela věrohodné a přesvědčivé rekonstrukci, nehledě k tomu, že za staletí se změnil i okolní kontext a výškové poměry terénu zahrady. Nelze tedy vytvořit paskvil, který by si jako alibi své existence bral někdejší, později odstraněné, barokní objekty v zahradě; navíc Holandská zahrada prošla bouřlivým vývojem, jednotlivé objekty vznikaly v různých časových vrstvách a vyvstává tedy v podstatě neřešitelný problém, do jaké etapy zahradu „vrátit“.
Ke kontextu současných zásahů: v současnosti probíhající úpravy kroměřížských zahrad díky uplatnění přiznané vrstvy kvalitní soudobé architektury mají šanci navázat na zcela jedinečné dílo, vznikající zde od poloviny 17. století. Novodobé zásahy rozhodně nepotlačují původní organismus zahrad, například zde mnohokrát diskutovaná novostavba nahrazuje stávající dožilé objekty zahradnictví a má sloužit jako produkční skleník pro Květnou i Podzámeckou zahradu. Nejde tedy o žádné znehodnocování zahrad a jejich objektů, což ostatně neumožňuje již sám jejich statut památky UNESCO. Naopak - kroměřížské zahrady jsou rehabilitovány a dostávají novou, v rámci našeho prostředí jedinečnou kvalitu.
