Ohlédnout se není na škodu. Kroměřížan se proto o něco takového pokusil. V následujících týdnech si tak budete moci přečíst souhrn přesně jednoho tuctu kauz, které v porevoluční historii města považuje tento blog za nejskandálnější.
Dnes se to zdá jako historie, ale není to zas tak dávno, co město během dvou volebních období rozfofrovalo vlastní historický majetek za stovky milionů, většinou do rukou jedné firmy, která se o něj dodnes mnohdy řádně nestará. Není to tak dávno, co lidé mrzli, protože jim město prodalo teplárny, a kdy lobbisté zastrašovali zastupitele kvůli vodárnám. A kdy starosta schovával petice a pral se s policisty.
Tahle minulost nás dodnes pronásleduje v podobě obřího dluhu a hluboké nedůvěry voličů ve své zastupitele považované vesměs za podnikateli postrkované loutky.
Shrňme si proto 12 kauz, které podle Kroměřížana definovaly dnešní tvář kroměřížské komunální politiky. Tady jsou první tři.
Privatizace tepelného hospodářství
Tenhle příběh je o tom, proč se nemá privatizovat infrastruktura města, kterou jeho obyvatelé nutně potřebují. Nebo aspoň ne spřízněným politikům, jak to roku 1999 udělalo město Kroměříž.
Počátkem roku 1999 koupila tepelné hospodářství města ostravská firma VAE tehdejšího senátora a šéfa podvýboru pro energetiku Mirka Topolánka. Vzala si na to krátkodobý úvěr 67,5 milionu u pražské První městské banky. O rok později má ale VAE na vrácení jen 53 milionů a krachující bance tak zůstává dlužna bezmála 16 milionů. Od února 2000 přestává VAE platit Teplárně Kroměříž, která se kvůli tomu sama dostává do potíží a odstřihne proto VAE od páry. Od září tak čtyři tisíce bytů na kroměřížských sídlištích přišlo o dodávky tepla a teplé vody, zvažuje se dokonce vyhlášení stavu ohrožení. Starosta Petr Sedláček tehdy mrznoucím lidem přesto z médií opakuje, že prodej tepelného hospodářství byl „nejlepší možností“ (podle pamětníků ale později svůj postoj přece jen změnil).
Dle expertů na tepelné hospodářství ale město udělalo jen to, že do vztahu dodavatel – odběratel vsunulo prostředníka, který lidem o své služby zdražil teplo. A to tím víc, čím naléhavěji řešil svou nepříznivou finanční situaci. Od té doby začal úprk velkoodběratelů kroměřížské teplárny, který začaly místní školy. Následkem bylo další zdražování, jak se režijní náklady musely rozpouštět mezi klesající počet odběratelů. Nastartoval se začarovaný kruh, jehož výsledkem je jedna z nejvyšších cen ústředního tepla v republice a rostoucí počet plynových kotelen ve sklepích kroměřížských paneláků.
Pikantní je, že dluh 16 milionů po Topolánkově VAE odkoupil pražský magistrát, aby jej pak za pouhých 5,5 milionů prodalo firmě Eltodo, spřízněné s ODS.
Rekonstrukce Domu kultury
Příklad bezedné díry na peníze. O rekonstrukci se začalo uvažovat po povodních v roce 1997. Budova v zavezeném slepém rameni Moravy se totiž dala do pohybu. Standardní postup je sehnat peníze, zpracovat projekt, dát si nacenit realizaci, uspořádat soutěž a přidělit zakázku. Kroměříž šla ale opět svou kreativní cestou.
Roku 2003 rada doporučuje zastupitelstvu schválit čtvrt milionu na rekonstrukci a projektovou dokumentaci domu kultury. Od té doby do monstra postaveného poloamatérsky v akci Zet sypalo desítky milionů ročně. Největší stavební zakázky dostávala firma Manďák a její nástupce, vlivná stavební firma Syner.
„Stavba roku tak k dnešnímu dni spolkla 147 milionů a letos si vyžádá ještě dvanáct,“ psal v lednu 2007 Kroměřížský deník. Pravda, velkou část z toho zaplatila dotace od státu. "Odhadujeme, že městu bude chybět asi 70 milionů. Ve skutečnosti to může být i víc," dodal však tehdejší starosta Miloš Malý. Pochyby ale svého času provázely i zakázky v už opravené budově, zejména nájem restaurace, nebo nákup nábytku.
Celé to Kroměřížanovi připomíná obří průtokový ohřívač na veřejné peníze.
Prodej městského lesa v Rackové
Les o rozloze pětiny katastru Kroměříže prodala radnice v srpnu roku 2006 ani ne za polovinu jeho odhadní ceny. A, jak se stalo zvykem, vydávala to za výhru. Les v Rackové o rozloze 650 hektarů měl v době prodeje odhadní cenu 241 milionů. Firmě BC Logistic ho ale zastupitelstvo osvědčené tiché koalice ODS a komunistů prodalo za pouhých (bez uvozovek) 99 milionů.
Les je prý daleko, město na něm nevydělává dost, a ještě do těch stromů musíme investovat, tvrdil tehdy místostarosta Petr Sedláček - s architektem prodeje starostou Petrem Dvořáčkem jeho hlavní obhájce. „Majitel společnosti bydlí nedaleko Rackové. Žije zde od mládí a zdejší prostředí zná velmi důvěrně. Jsem pevně přesvědčen, že les, který patřil městu, je v dobrých rukou dobrého hospodáře,“ dodal starosta Dvořáček. A Kroměřížanům se ulevilo.
Byl to zřejmě i tento prodej a reakce veřejnosti na něj, kvůli kterému zastupitelstvo 20. října 2011 přijalo usnesení o minimálních cenách za prodej pozemků. O velkých ucelených lesních plochách se v něm říká, že jejich minimální cena je stanovena znaleckým posudkem. Díky „outsourcingové doktríně“ ODS však Kroměříž už takových ploch na prodej moc nemá. Nepočítáme-li vypelichaný hájíček u Bařic, který jediný zájemce odmítl, jen co ho uviděl.
Prodat tak velký historický majetek města tak hluboko pod odhadní cenou, jakkoliv daná nabídka byla nejvyšší ze čtyř, je podle Kroměřížana nezodpovědnost. Alternativou mohl být dlouhodobý nájem.
